Říjen 2009

Halloween

31. října 2009 v 17:40 | Hikari-chan |  Blog
Halloween, abych se přiznala já sama tento svátek moc nepodporuju, máme přece dušičky no ne? Navíc, příšery mám doma tak ve škole a nemusí mi je ještě připomínat nějaký Americký svátek... No to je ale jedno, Halloween mi totiž něco připomněl. Nedávno když jsme se s bratrem dívali na Naruta skandovali jsme: ,,My chceme Kyuubiho, my chceme Kyuubiho!" Mamka nás měla plný zuby, řvali jsme dost hlasitě a ona se učila do školy (chodí na vysokou) a tak nám předvedla takovýho Kyuubiho že jsme už ani necekli a příšer jsme měli za tenhle rok až někam... :) Že jo? Nejsou někdy pravé příšery příbuzní? Ale stejně je máme rádi...někde...v hloubi srdce :)) Ale stejně přeji...

VESELÝ HALLOWEEN!


ORIG - Smrt jsi a také jí zůstaneš 2/2 (Konec)

30. října 2009 v 15:05 | Hikari-chan |  Jiné povídky (jednorázovky)
Bylo mi nádherně, ani mě netrápilo co bylo celý ten rok, kdy jsem zmizela celému světu z očí. Když v tom mi čísi mužská ruka upravila vlasy za ucho... Vyděšeně jsem vyjekla a přepadla přes lavičku. Přímo ke kamnům, až mi to spálilo čelo a bylo cítit spálené maso - ale s tím jsem si až tak moc velké starosti nedělala. Zmizí to a zbude mi jen růžovoučká malá čára na mém moc vysokém čele! Ale fakt - v tu chvíli mě nic nezajímalo víc než ten chlap s obrovskými černými křídly na zádech. ,,Co to-?" Zklapla jsem a promnula si svědící čelo jak se spálenina právě hojila. ,,No jo, někdy to překvapí že se lidské tělo tak rychle zregeneruje. Je to dost nepříjemné...A ty si na mě nepamatuješ...Ach jak si mi to mohla udělat, co?!" Vypadal klidně, i přes zlobou vyřčená slova. Jen já musela vypadat vyděšeně překvapeně a velmi zamyšleně protože sem se snažila vzpomenout, jak sakra zavřít pusu. ,,Víš, když jsi mi řekla že na mě nezapomeneš, vložila jsi do toho své srdce a řekla jsi mi že pokud se tak stane, mám zapomenout i já na tebe. Víš jak je to těžké? Zbavit se dalších lidských citů co máme?! Je to bolestivé, ale ty, ty máš teď srdce člověka! Znovu! My už takovou šanci mít nebudeme..." Schoval své smaragdové oči, které krásně ladily s černými, v odlescích až modrými vlasy. Byl nádherný, tak jsem v tu chvíli nevěnovala pozornost černému hábu co se táhl až na zem. A tak jsem měla v podvědomí ten hryzavý pocit viny. A víc než děsilo mě rozesmutnilo zjištění že ho neumím pojmenovat. Srdce se mi rozbušilo, jakoby mělo už brzy dotlouct a užívalo si zbytečky sil. ,,Myslím že toto je konec, až vybouchne ta bomba, ani mi to nemusíš dávat vědět..." Rozplynul se - ano, přímo rozplynul - a mě k zápěstí spadla dvě uhlová peříčka. Kdybych věděla jak jsem se z vyhřáté sauny dostala do tmy bez horka ani zimy, nezaječela bych. Byl to podobný pocit jako když tě ovívá vítr, být v této pustině. Stejný pocit jsi už zažila. Křičelo na mě mé podvědomí a část osobnosti, které jsem neposlouchala. Až Pustina nabrala tvar. Města, vysluněného, nebe bez mráčku, tiché a příjemné. Stisknul mi ruku, jedna má část vyjekla, v tichu mé duše, ale moje tvář nabrala úsměv a pozdravila. ,,Ahoj, Danieli." Po této chvíli se mi vše vrátilo a nezbývalo nic jiného než nepříčetně ječet... Ani ne, během tří minut tu byla sestra a tiskla mi ramena s utěšujícími slovy. Byla to jiná sestřička a vypadala vstřícněji. ,,On mě opustil!" Vřískala jsem. ,,Co se ti vybavilo? No tak, děvče, klid nic se neděje..." Ano, jí se nic neděje - teď, ale za čtrnáct dní ji smete bomba. To vše jsem vyčetla z mých očí. Všechno se mi vybavovalo mnohem jasněji a přesněji. Vybuchla bomba a v nanosekundě jsem se smířila se smrtí - s nicotou, s nepoznaným. Obrovská tlaková vlna mě trhala, nemluvě o spáleninách - trvalo takovou krátkou dobu a přitom to bylo hrozivě bolestivé.A místo nepoznaného a ničeho toho přišlo něco jasného a krásného - cvičiště pro anděly Smrti. Nedokážu vysvětlit proč vlastně existujeme, ale tím že jsme udržujeme řád v Přírodě. Ale Války jsou vyjímka. A někdy i Andělé Smrti musí překročit břeh a na chvíli získat lidské tělo, aby mohli dát věci do pohybu. A tehdy - před misí, krátce po dokončení Akademie jsem poznala jeho. Daniela. Srazilo ho auto v roce 2003. O šest let dříve. U nás v Podsvětí ale čas neexistuje a nepředstavuje rány - zakopneš a tak se vrátíš a napravíš svoji chybu, jinak by ti zůstal zlomený nos. Akademie, trvá 3 roky, dovršila jsem patnácti let v pozemském čase. A jak už jsem říkala Daniel byl o devět let starší a jeho věk se ustálil. Dvacet čtyři let. Nikdo nám v lásce nebránil, až na naší práci a mé postavení agenta v terénu. Darovali mi zpět mé tělo o tři roky starší bez důkazů že by lehlo popelem. Válka pokračovala a několikanásobný útok na Prahu ji měl ukončit. Ten večer když jsem mu to řekla hlasitě protestoval a v afektu mi dal i facku, ale já se nechala. Přijmula jsem aniž bych se s ním poradila všechny zákony a pravidla. ,,Promiň, promiň, já nechtěl." Přitisknul se ke mně když mě uhodil. ,,Já se jen o tebe bojím a...a že na mě zapomeneš, lásko." ,,Na TEBE nemůžu zapomenout, ale pokud doopravdy zapomenu, zapomeň i ty na mě. Bude to tak lepší..." A svůj slib jsem stvrdila polibkem. Ovšem že mě varovali že Země je nestálá a lehce tam zapomenu na své poslání - na to však nejde připravit. Znovu mé tělo trhaly ohně a přesto jsem pak koukala na nebe zaskvrněné krví a chemikáliemi. Země. Byl to hnusný pohled, zatočila se mi hlava a pak...bylo totální prázdno. Jen šedá obloha se mi smála... A já jí to chtěla oplatit. Samozřejmě že můj křik nešel schovat navěky, za chvíli už mi v pokoji otravoval psycholog a ta holka znovu s doprovodem toho bruneta. Cvokař sem vcházel jako vyrovnaný muž a odcházel zlomený s pár slovy co zněla jako ,,sežente mi mého psychologa,". Blondýna ze mě neměla radost, protože jsem jí nechtěla říct na co jsem si vzpomněla. Až když odcházela, poznala jsem kdo to vlastně je. To podle toho mučednického výrazu. Má nejlepší kamarádka Vendula. Zrovna byla otočená zády a já jsem udělala znamení dvou prstů co jsme vymyslely jako malé - omlouvám se. Nevím jestli to viděla když šedými oči po mě znovu střelila obviňujícím pohledem, které následně změnila na přátelství. Ale toho hnědovláska jsem nepoznala. Znovu jsem se rozbrečela, ale tentokrát méně hlasitě. I ty slzy ale jednou uschl, což mi způsobilo ještě větší frustraci. Ani nevím čím mě ty stěny tak přitahovaly, že jsem z nich nespustila oči. Na proti mé posteli stál stůl, židle a nad nimi viselo zrcadlo. Ikdyž to bylo na každé straně pokoje - nejspíš si mysleli že jakmile se podívám do zrcadla, poznám se. Ani netušili co provedli. V tranzu jsem vstala a přikročila ke stolu. Mezi mými osobními věcmi leželo také těžítko. Takto mi v mozku vybuchla atomovka. Popadla jsem to těžítko a podívala do očí mého lidského těla. Viděla jsem to, čím jsem byla dřív - nemilosrdným andělem smrti. Proč já? Prach jsi a v prach se obrátíš. Naše motto. Věděla jsem že je to sebevražedná mise ale přesto jsem neodolala...Měla jsem se s ním nejdřív poradit. Ale teď je pozdě. Těžítko v mém ruce bylo jako klíč, klíš k vysvobození. Napřáhla jsem se a očima mi projelo šílenství. Udělalo se mi dobře jakmile ze zrcadla nezbylo nic jiného než kousky střípků kterémi už nikdy neukážou jaká jsem troska. Nadechla jsem se a znovu začala křičet. Kolem mě byly ještě tři takové věci a ukazovaly mi, co jsem zač a že se nebudu moct vrátit tam kam patřím. těžítko ale bylo moc malé aby ukojilo mou touhu ničit. A po ruce byla židle... ,,TY HAJZLE!" třískla jsem židlí o další zrcadlo a pár střepů se mi zabodlo hluboko do paží. Starosti jsem si s tím nedělala, střepy vypadnou a předloktí se zahojí. ,,HAJZLE,HAJZLE, HAJZLE! VŽDYŤ UŽ JSEM MRTVÁ!! NEZNIČ I TU POSLEDNÍ ČÁST SRDCE!" Křičela jsem, div že všem nepraskly bubínky. Ano, všem kolem. Doktoři se ale neodvažovali, vůbec se ke mně přiblížit. Nechápala jsem proč. Rozbila jsem jen tři zrcadla... Trojnohá židlička - trošku dvoj-polo-nohá - byla už tak zdevastovaná že jsem jí mrštila z okna. Otočila jsem se a napřáhla pěst k zničení posledního satanova vynálezu. Bledá ruka s černými nehty, který snad byla má se zastavila těsně před lesklým povrchem. Medikové se ke mně neodvažovali přiblížit jen kvůli černým, těžkým a nádherným křídlům na zádech, co mi svými dloouhými peříčky, zakrývaly červené tváře. Krev jsem měla všude, na tvářích, na nohou, všude kolem bylo spousty krve. Jen já neměla ani škrábnutí. Nehty jsem přejela po ledovém povrchu, pod mým dotykem se přímo vlnil. ,,Tohle se stane, pokud přestanete věřit v život..." Oddechování mi přišlo tak normální a přesto se tím zalykaly mé plíce. ,,Obvykle život stejně přijde až po smrti..." Praštím pěstí do zrcadla, to vydá divný zvuk a roztříští se po celém pokoji a v mé kůži. ,,Užívejte si života, protože lidský život je krátký a je jedno jak ho zkrátíte!" Znovu roztáhnout křídla mi připadalo tak staré a přitom nové, že až není možné. A létat nočním vzduchem je ještě krásnější, to chemiálie a toxické plyny nejsou v noci tak nepříjemné. Přeměna z obyčejného lidského těla do těla Anděla Smrti je krásné i bez potíží jaké potkaly mne. Tak si ten pocit křídel, jak pracují, nebo tření hábitu o nohy uchováváme v paměti jak nejlépe dokážeme... V naší pravé podobě na Zemi, máme propojeny mysly se všemi co budou, byli či jsou. Snad vám dojde s kým. Proto jsem se nedivila když se mi v hlavě rozezněl pokřik. Jen někdy si tu v lidské podobě vzpomeneme co jsme. Spáč se nám probudil. Nechte ji vydechnout, viděli jste jak vyváděla? Dejte jí dvě vteřiny. Okej. Jedna, dva. Jak sis vzpomněla?! Michaeli! Veroniko! Dva jediné známé hlasy, mí nejlepší kamarádi z Akademie, složili zkoušky na Smrt v nehmotné formě. Volně přeloženo - Někde nějakej pitomec spáchá sebevraždu, oni jeho duši pošlou k řece Věčnosti. Mám ještě čtrnáct dní. Ať se ptá na co chce. Jen velká černá zeď jim bránila aby se podívali na to, co mně tak zdeprimovalo. Naposledy jsem zamávala křídly a přistála na stožáru zastávky Jesenická u třžiště. Rozhlédnu se kolem a ujistím se, že tu není nikdo nevítaný. Zastávka je opuštěná, stejně jako spousty obchodů - truchlí se. Spustit Černý zrak - tedy zrak pravého anděla - není těžké. To bylo poslední opatření před nevítanci. Zmenšila jsem si křídla a zabalila se do čeného hábu, abych, s velmi malou účiností, sklidnila ten chlad uvnitř posledního zbytku lidského srdce. Po čtrnácti dnech, nadešla ta chvíle zkázy, ze srdce mi le přece jen něco zbylo, takže...Bylo mi líto mého nádherného města, mé bývalé čtvrti... Ještě že ta bomba nezasáhne centrum. Podívala jsem se na letadla co prolétala vzduchem, chystali se shodit bombu. Byl čas... Sundala jsem si masku a začala zpívat, bomby vytvářely nekončící krátery a lidé křičeli. Snad dojdou odpočinku....Stejně jako mé svědomí. ... ... V dlouhém černém hábitu který jsem tahala za sebou jsem mezi ostatními většími a dospělejšími anděly smrti vypadala titěrně a zranitelně. A tak to i bylo. ,,Je to hrůza, co? Odebrat život tolika lidem...Válka je vždy nejhorší." Procházela jsem kolem mého domovníka. Každý z nás má svoje místo a nemáme právo se tomu druhému posmívat, ikdyž... Tady k tomu ani není prakticky důvod, takhle mi to připadá teď. Po tom co mě opustila má jediná láska. Nebe bylo pořád nádherně modré, ale mně připadalo jako šedé. Imitace Slunce bylo zakrté černým stínem, všechno bylo podivně prázdné. Tak jako nikdy. Lidské srdce už mi dočista dobilo... Byt vypdal pořád stejně. Kuchyně měla dveře hned u chodu, takže nebylo těžké skákat z bot a jještě si začít dělat instatní polívku. ,,Odpustila jsi mi?" Ozval se hlas přímo za mnou a mě úlekem spadla miska. ,,Zabila jsem stovky lidí...Nic ze srdce už mi nezbylo.Takže ano." Zašeptala jsem a začala sbírat střepy... ,,Kdyby ti nic ze srdce nezbylo nebrečela by jsi." ,,T-to není..." nezmohla jsem se na další větu a rozbrečela se. ,,Promiň, už tě nikdy neopustím, přísahám," objal mě kolem pasu. ,,Ty jsi nečekal že si na vše vzpomenu co," Zašeptala jsem a po tváři mi stekla další slza. ,,Hlavně už nebreč kvůli mně. Slibuju ti, že už nás nic neoddělí." Byla to pravda, to jsem věděla. ,,Jsme jen my a nic jiného," zašeptal mi do ucha. ,,Jsme tu jen pro sebe." Přejel po jizvách na krku až k pažím. ,,Nikdy nic podobného nezkoušej!" ,,Prach si a v prach se obrátíš. Nechť se naše píseň nese staletími. A kdyby uvadnout měl náš věk, přivolej Smrti zpět naše stíny. V legendě staré jako sám Svět." Odříkávala jsem přísahu, kterou po mně opakovali všici co seděli ve voru přes černou dehtovou řeku. ,,Pamatujte si. Smrt je lehká, klidná, život je těžší..."

Něco...co byste asi měli vědět

29. října 2009 v 14:14 | Hikari-chan
Tak, abychom si něco ujasnili lidi - určitě na Vás zvysoka nekašlu ale znáte to, je chřipkový období a já sem na tohle dost háklivá, na změny teplot a počasí. Když jsme ve škole přenášely s Kristýnou věci z učebny a házely je do kontejnerů , na konci práce ve tídě jsem byla celá obsypaná virážkou která neskutečně štípala, měla jsem to všude! I na obličeji, což je fakt hnus! No a v pondělí mě třeštila hlava tak sině...no slyšela jsem vždycky když po jížni spojce někdo zatroubil (máme jížní spojku hned za barákem), slyšela jsem jak moji osmáci degu žerou a to mě nutilo ždycky po nich něčím hodit, ale neudělala sem to protože by to způsobilo větší hluk no. A v úterý mi nebylo o nic líp, ani ve středu! Dneska už je mi líp ale to už mám prázdniny, no sranda! No a navíc jsem zjistila že nenapíšu ani řádek na papír! (Víte se psaní povídek jsem začala jen kvůli tomu že mě to lákalo zkusit, jaká bych asi byla ale hlavně z toho že jsem se nesmírně nudila a vtady na naší planetě jsem si připadala jak ryba na suchu!)
Tak se fakt moc omlouvám, ale blog bude chvíli zase ..ne moc spravovaný)
Asi to způsobili ti zatracení dělníci a to jejich ´zahradničení´díky nim usnu až ve dvě ráno a probudí mě spadlý cihly v šest!
Zdraví Vás - ne moc zdravá - Hikari-chan!

NARUTO - Sázka 1.díl - Setkání 3 živlů aneb Kozy,úchyl a rádobyborec

23. října 2009 v 20:48 | Hikari-chan |  Jiné povídky (jednorázovky)
Jojo, Serena se rozjela a s ní i její duch v pokoji xD

NARUTO - Sázka, prolog - Kami a Erouš / ??

23. října 2009 v 20:15 | Hikari-chan |  Jiné povídky (jednorázovky)
A je to tu! Naše první (pro mně) Spoluautorská povídka!!
Tyto dvě části o Kami a Eroušovi sepsala Serena. Taky mi tu navrhuje přezdívky jako král idiotů, ale nejvíc se jí Líbí Serena (taky jste ji mohli znát pod přezdívkou Gaara-girl...to už je taky pěkně dlouho) Serena: šedá

Padá hvězda, tak si něco přej 1. - Pro Sasusaku

23. října 2009 v 19:09 | Hikari-chan |  Povídka na přání - Padá hvězda, tak si něco přej
Hmmm...Nooo...neřeště to. Nedokážu do jednorázovky strčit už tak zapeklitý pocity Zoey (Ichigo),Drena (Kishu) , a celé Mew party a Kavárny, to po mně chcete moc...Už jen to že polovina z hlavních postav chtěj naší planetu zahubit jo? Taky používám JAPONSKÁ jména protože v angličtině - noo fakt to bylo utrpení.

Love Is War by Fye

23. října 2009 v 18:32 | Hikari-chan |  MP3
Píseň, Love is War nazpívané Fye (původně to nazpíval někdo jiný). Děkuji drahým Akatsuki, v tomto případě Sasorimu, také ji můžete znát pod přezdívce Magor-chan na skypu a Suzuki na blog.cz :) Pokud už neztrácím přehled, no prostě moc děkuju Sasori! xD

Tokyo Mew Mew - opening (clean)

22. října 2009 v 15:25 | Hikari-chan |  Videa
Bez titulků a tak dále, to známe...

Nikdy to neskončí, že?

17. října 2009 v 10:30 | Hikari-chan |  Povídky na přání
Doufám, že se ti to bude líbit...Teprve až teď jsem zjistila jak je to krátky, gomen...:(
Nikdy to neskončí, že? pro Botan

SasuNaru - The Sims

17. října 2009 v 8:33 | Hikari-chan |  Videa
POZOR! POKUD NEMÁTE RÁDI SHONEN-AI (VZTAH MUŽE S MUŽEM), TAK SE NEDÍVEJTE A NEPIŠTE KOMENTÁŘE TYPU: FUJ TO JE HNUS.
Děkuji Vám.....
(perex)