HETALIA - Už nejsme stejní

15. listopadu 2010 v 19:05 | Hikari-chan(sama) aneb Uke-chan útočí! xD |  Jiné povídky (jednorázovky)
Miluju historické povídky - až na to že ty moje jsou až žalostně strašné. Znovu upozorňuju - někde jsem četla že prý budou i hetalijské naše státy... Ale sakra lidi, já nemám titulky k World series a už vůbec ne videa.... Nemám ani PÁRU jestli už jsou-nejsou, jaká to jsou pohlaví a tak dál.... Když tak mně upozorněte - prosím...
Jo a abych byla spravedlivá - 18+, já vím snažím se přitom to všichni poruší (znám vás jak své boty... možná i trochu lépe), je tam můj marný pokus o yaoi... a to jako že brutální znásilnění... ehem...nečíst ten odstavec a navíc je to za druhé světové války a jen se to tam šíří depresí se smutkem, smrtí a plynem (doslova) který celý svět zažíval.... a prosím, nic mi nepatří, na nic si práva nenárokuji (až na tenhle fanfic), nejsem nacista ani nic podobného policisté.... Jsem prostě jen holka co zbožňuje dějiny....trošku zvrhlým způsobem... Ale měla jsem historii ráda i před hetalií a tak to i zůstane! Jo a mimochodem - na začátku toho vyprávění jsem chtěla aby jste soucítili s Mirem… Rozmyslela jsem si to. Omlouvám
se Slováci…
Znáte naše pořekadlo: Vždy když uvidíš žali, bůh zabije koťátko? Bože nečti to prosím J Jo a ten rok 1968 - použila jsem vtipné momentky co se mi vyprávěly jednou na chalupě… A raději neřeknu jména… :D
ČECHY: (pojmenovala jsem ho docela trefně...) JAN Novák
SLOVENSKO: Miro (ano, jenom, příjmení si domyslete sami... já na nic nepřišla...)
Morava a Slezsko: Marie a Jiří
Nemluvě o tom že jsem to psala ve dvou odlišných programech - tak je tam menší nedorozumění s ""



15. března 1939
"Vy zasraní parchanti!" Vzepřel se pevnému sevření Feliciana a Romana. "Slovensko?" Zašeptal už zoufale a ohlédl se po muži co stál u dveří. A konečně si toho všiml - pásky na jeho předloktí. "Zrádce!" Zasyčel a plivl mu k nohám. Muž jen otočil hlavu - nechtěl to vidět. Co ale mohl dělat? Nic. Byl jen loutka.
"Táhni k čertu!" Uslyšel ještě nadávku na Ludwiga, než mu do pusy strčili roubík aby tolik nekřičel, až mu vypálí značku na břicho. Prázdnýma očima sledoval Feliciana jak mu neochotně svazuje ruce a nohy a Romano jak vyndavá rozžhavenou železnou tyč se značkou na konci. "Pomoz jim." Uslyšel strohý rozkaz. Mohl neposlechnout? Přešel k dění v pokoji blíže a odehnal Feliciana dál. Blondýn už se dál bránit nemohl, všechno bylo pevně utažené. Zkušenými prsty vyhrnul košili Čech (už ani nepočítal kolikrát to dělal před válkou, kdy byli spokojení a šťastní...ne! Nesměl na to myslet!) a svůj loket podstrčil pod jeho bradu. Chtěl aby se na to nedíval, ale nedomyslil to. Čechy se dívali přímo na něj, když mu Romano na bok přiložil žhavou železnou tyč s "logem" nacistů. Už ho ocejchovali.
Dál nic necítil, jen hořké slzy co mu padaly z očí na zem, občas stírané Slovenskem. Ne, ať na něj nešahá, už ne!
Přicházelo to - cítil to.
Už nebyl stát. Už nebyl nic... Jen bezvýrazný protektorát... O Moravu a Slezsko se teď bude starat Ludwig, nebo Gilbert. Jedno horší než to druhé zatímco on? Bude jen vězeň.
Na hruď mu v jeho hysterickém záchvatu přišili hvězdu. Ach bože, jak tohle skončí?

První skoro dva roky zůstával ve svém domě (to byla ta nejhorší urážka!), ve svém sklepě a Miro mu milosrdně každý půl den nosil jídlo, koupal a obstarával hygienu. Nebyl to jeho výběr, připojit se k Německu - to za něj rozhodli jiní. A bylo mu sakra líto že nedokáže vzdorovat svému vlastnímu národu.
Naštěstí to všechny brzy omrzelo, chodit přes celý dům a tak to bylo od 1.ledna 1941 jen domácí vězení. Jídlo podstrkávali malým výklenkem ve dveřích a nezbývalo už málo a Jan by byl zešílel z toho ticha.
Myslím že tehdy bylo asi 29.září téhož roku, když dovnitř vešel Miro. Vypadal pořád stejně - Jan z toho byl zklamaný, kéž by byl trochu ztrhanější! On sám byl jen kost a kůže - skořápka na prázdnou duši - byl pohublý, bledý a hlas měl nakřáplý. Samozřejmě, nemluvil už zatraceně dlouho a ikdyž tak se snažil sám sobě bránit, protože mluvil jen sám k sobě.
Černovlasý za sebou tiše zavřel, zatímco se blonďák rychle hrabal z postele. Chvíli na sebe rozpačitě hleděli - tak to bylo ale jen z Mirovi strany. Jan se mračil, nechtěl ho vidět. Ano sice byl osamocený ale jeho ex-milenec byl ten poslední kterého by chtěl vidět.
Slovák si odkašlal - "Víš, před dvěma dny byl jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora Heydrich..."
Jakub povytáhl obočí: "A?" Trochu si promnul krk. Zněl strašně. "Začíná se rozhodovat... No, už je prakticky rozhodnuto, že na území Protektorátu vznikne "sběrný a průchozí tábor" pro židovské obyvatelstvo. Sám víš co to znamená."
Janovi se plíce a srdce stáhly strachem. Sběrný a průchozí tábor? Kecy pro nežidovskou veřejnost, která tomu stejnak neuvěří. Nejspíš tam budou židy do jednoho likvidovat...
Pohledem zabloudil ke košily co visela na ramínku v otevřené skříni. Měla přišitou hvězdu. "Takže...já...?" Zaskučel Honza. "S největší pravděpodobností ano... Ale neboj, Marii a Jiřímu se nic nestane..." Jenže to už na něj letěla kniha "Psohlavci" od Aloise Jiráska. "Vypadni! Vypadni! Nikdy jsem neměl souhlasit s naším spojenectvím! Táhni!" Ječel. Miro na nic nečekal, spatřil v Janových rukách "Babičku" od Boženy Němcové. Zamknul za sebou akorát včas, ozval se dutý zvuk nárazu a o pár sekund později srdceryvný pláč.
Marie a Jiří. Jsou to děti! Teda, nejsou zase až tak malí, ale jsou na něm závislí, jsou to jeho děti! Jak to může Miro vůbec přijat? Pokud věděl, byli to taky i jeho děti!

Uběhl další rok... Jakub na ten rozhovor málem zapomněl, když se pozdě v noci otevřely dveře od jeho pokoje. Stáli v nich Marie s Jiřím. "Musíš rychle utéct." Zašeptala blonďatá dívenka s kaštanovýma očima, v ruce držíc tašku. Byla už plná. Jiří, hnědovlasý klouček nemálo vyšší než jeho sestra měl v rukách zase doklady. "Volali jsme Arthurovi... On souhlasil... Že tě deportují z Prahy... Má tady... Spojence..." Mluvila tiše, pomalu hlubokým hlasem. Jan se na ně užasle díval. "Honem...převlíkej... se!..." Ano, to byli jeho děti. Nevzdali to, jako to nikdy nevzdával on.

Naposledy své dětičky políbil, než nastoupil do menšího letadla v zapadlém koutě letiště. Seděl tam "Arture?"zeptal se nevěřícně. "Pomoc od někoho přijít musela." Povzdechl si angličan a zapínal přezky.
Ale Jan nikdy neodletěl. Ne. Nějak se jim porouchal motor a mezitím Miro už zjistil nepřítomnost Marie a Jiřího. A co teprve když zjistil že chybí i Jan. Rychle si doplnil kam zmizela jeho rodina.
A zatímco Arthur dodával letadlu benzín, němečtí vojáci už obklíčili letiště. " Haben sie fliegen! Schnell, schnell!" udával rozkazy. "Nehmen Sie die Kinder! Und es muß in Ordnung sein!" Ukázal na sourozence a rychle čapnul Jana pod krkem. Artur mezitím v rychlosti a pod palbou odlétal. "Už nie, ja už si nenechám svoju rodinu vziať!" zašeptal mu a odváděl do černého auta kterým přijel. Marie s Jiřím pomalu cupitali za nimi. Vojáci se jen namyšleně smáli a německy ho pomlouvali:" Ani tu svoji židovskou chátru si nedokáže zkrotit." Doma všechny tři hrubě posadil na gauč a sám se postavil před ně. "Chápu Vás dva - " ukázal na Moravu a Slezsko " že nechcete aby Jan odešel, ale to nezáleží ani na Vás dvou ani na mně! Postavili jste mně na ostudu, víte to?! A můj bože - Anglie?! Zbláznili jste se vy dva?! Okamžitě do svého p-!" "NE!" Přerušili ho sourozenci. "Ty to vzdáváš TATI, ale my dva ne! My tam BYLI! A jedna hodina prohlídky nám úplně stačila! Proč MUSÍ jet do Terezína?! Promluv si s Německem, vždyť Máma je taky stát! Nemůže ho poslat pod plyn!" Miro zbrunátněl. "Ani trochu to nechápete! Kdybychom rozhodovali jen MY bez ničí "POMOCI", nikdy by jste tu teď neseděli. Ani by jste možná neexistovali, protože by Janova máma přežila a nikdy by ho neporodila! Litva by si nevybírala mezi masakrem a spojení s Polskem! Spousta věcí by se nestala! Jsme jen a jen loutky! Ludwig z toho nápadu taky nebyl nadšený, ale rozhodl to Vůdce a on se mu podřizuje! Padejte do svých pokojů!" přikázal. Morava vyplašeně pískla a s brekem utekla z obývacího pokoje. Jen Jiří dál seděl vedle Jana, který se už teď třásl strachy. "Mami..." Jiří se na něj obrátil. Ach, ta přezdívka, kterou si pro oba vymyslel Miro - Táta a Máma - jim vydržela až do puberty? Povzdechl si, nechtěl je tomuhle vystavovat ikdyž věděl že nemá na výběr.
"Jiří, my sdílíme boha s naším národem... S našimi lidmi. Dokud nezemřou všichni, nebo dokud nás někdo jiný našeho druhu nezabije, budeme žít. Plyn mě nezabije, ale ta tvoje tvář ano. Prosím, běž do pokoje. Jsem Žid, tak se s tím smiř..." Políbil ho na čelo a vyhodil z pohovky.
Slezsko se otočilo na podpatku a vyběhl z obývacího pokoje, v hlavě děsivý plán na pomstu.


Janovi se zaleskly v očích slzy. "Kreténe. Musel jsi jim říkat že jdu do koncentráku?!" Zaječel na Slovensko. "Ano, zítra je totiž deportuju. Měli to skvěle vymyšlené - já jsem je totiž plánoval dostat do anglie - taky. Máme tam stejnak letku, tak by... aspoň... Zatraceně, jsou ti až moc podobní." Povzdychl si. "Jedu tam s tebou, víš? Asi by se ptali kde mají Mámu a Tátu." Donutil Jana vstát a objal ho. "Pusť mě. Tvoje ego mě dusí. " Zašeptal Jan do látky košile na Mirově hrudi.
Malinko se odtáhl. "Co prosím?!" Zavrčel nevěřícně. "Slyšels. A mimochodem, jsou to moje děti - ne tvoje!" Vytrhl se mu. "Jdu si sbalit věci. Chtěls mi to říct až ráno že odjíždím?!"

v Terezíně už byl přes měsíce. Dávno je přestal počítat.
A vlastně kdyby nebyl svého druhu asi by nežil. Celá ta cesta byla namáhavá a co teprve pro ty které tajně Miro občas nevozil v autě. Hygienické podmínky byly strašné, spoustu lidí natisklí na sebe. Naštěstí si ale mohl občas odpustit nějaké to jídlo a věci a tak pomáhal těm co na tom byli nejhůř. Čím že si to vlastně zasloužil? Netušil a ani to vědět nechtěl. Štěstí že tenhle tábor neudělali v Táboře, jak měli předtím v plánu. Tím by jeho národ pokořili ještě víc, ale teď má docela slušnou naději že se z toho jednou dostane. Ne všichni tuhle bitvu vzdali. Cítil to.


Nejradši by Mira zabil. Už mu vzal všechno na co byl hrdý - na své děti, nejspíš už je totiž nikdy neuvidí, jeho zlatý medailon co mu kdysi daroval jeden z přemyslovských knížat, jeho srdce a pevná vůle. Ano, to všechno mu nevzal Ludwig, Vůdce nebo nějaký z vojáků co celé tohle zařízení hlídali. To všechno Slovensko a ikdyž si to Jan nechtěl připouštět, to srdce co mu ukradl mu scházelo nejmíň. Přeci jenom, bylo Jeho už dávno... Ach bože... Měl namířeno pod dohledem dvou strážných do jedné z budov kde bydleli důstojníci se svými rodinami na okraji zařízení. A myslím že věděl kdo v něm bude. Dostrkali ho do předsíňky a donutili aby si zul boty a sundal teplý svetr s košilí. Nakonec ho čapli za ramena a úzkou chodbou vedli přes kuchyň až do obýváku. Ano, seděl tam Miro a v rukách držel čaj a med. "Můžete jít. já ho tu už zvládnu." Vojíni se na sebe nejisitě podívali, jenže pak jim pohled padl na vyčerpaného a pohublého žida, tak nakonec pokrčili rameny a šli čekat před dům.
"Co mi chceš?" zeptal se stručně Jan. Tancování kolem horké kaše neměl rád. "Posaď se, prosím. Nejsem zas až takový nezdvořák jaký si myslíš že se ze mně stal během tří let." Nezněl tak jako obvykle, měl napjatý ledově chladný hlas.
"Upřímně? Myslím že jsi horší." Ale posadil se. Miro neznatelně pokýval hlavou. "Nahoře změnili názor. Upřímně, zítra tě odsud vyvedu." Jan nevěřícně vytřeštil oči. "Jde o to že se Ludwig naštval. Marie a Jiří utekli ne do Anglie, jak jsem plánoval ale ještě ten den kdy jsi odjel se sami deportovali jejich vlastním letadlem do Ameriky. To jsou ale vynalézavá děcka že ano?" Zasyčel.
Pokud měl předtím jan podezření, teď měl jistotu. Miro byl vystresovaný, děti mu zdrhli a jeho jediná láska jím opovrhovala. "Jsou po mně, po kom jiným?" Založil ruce na hrudi a nepřístupně se na muže zadíval. Co já vím.
Možná ho ani nechtěl takhle vyprovokovat, prostě se neudržel.Roky vzteku co v sobě dusil.
A neudržel se ani Miro. Prudce se napřímil a popadl Jana za košili. "P-Počkej, já to tak nemyslel! No tak Miro! Přestaň! Kam mě to vedeš?!" začal panikařit, jakmile ho donutil vstát ajít hloub do útrob domu.

(neyaoisti, nebo vůbec ti co nemají rádi krev násilí a sex... nebo ti co nejsu zvědaví na moje nepovedené yaoi...víte co, tyhle odstavce přeskočte!)

"Proč mi to děláš?! Ničíš mně! já za to přece nemohl a ty to víš!" Došel s ním do ložnice, vlastně to ani neměl v plánu, prostě ho to v tu chvíli napadlo. "Miro, prosím...Tohle neuděláš že ne?" Rozšířily se mu zorničky, když mu došlo jaký hnusný a zvrhlý plán Mirovi bobtná v mysli. "Pozdě na omluvu." Uzavřel to Miro a hodil blonďáka na postel. Nebyla tak tvrdá jak si čech původně myslel. Ale stejnak to nehrálo roli, ne v téhle situaci! Černovlasý si rychle sundal kravatu z krku a svázal jimi Janovi ruce k sobě. Posunul ho blíž k polštáři a chvíli přemýšlel. Bylo to hodně dlouho co nebyli svoji a s určitostí veděl že to Jana bude tak i tak bolet, tak proč toho nevyužít? Ale nejdřív musel zamknout aby ho ti dva venku nepřistihli v nejlepším. Jakmile otočil klíčem v zámku vrátil se ke svému milnci a s pobavením v očích sledoval jak se snaží rozvázat uzel na svých zápěstích. "Marná snaha." Okomentoval to. Zul si boty a nechal v nich i ponožky, zatímco se blížil zpět k posteli. Pravou rukou zachytil jeho zápěstí a zatlačil je do matrace nad Janovou blonďatou hlavou, zatímco levou si sundaval košili. Naštěstí s knoflíčky brzy přestal, raději se pustil do Jana. Za ta léta praxe dokázal rychle strhnout Janovo tričko a zahodit ho kdoví kam, zatímco ho nelítostně kousal na krku. Občas teklo i pár kapiček krve. Jan zavřel oči a tiše trpěl. Nebyl až tak naivní, věděl co bude následovat a tak semkl kolena a stehna k sobě. Naneštěstí byl ale tak zesláblý, že se nad jeho způsobem obrany Miro jen krutě vysmál a velmi jednoduše se vtěsnal mezi Janova stehna. "Tohle nesmíš!" Zašeptal Jan při pohledu na Mirovi zakrvácené rty a zuby. "Myslíš? Tak sleduj." A jedním tahem strhl z blonďáka manšestrové kalhoty i se spodním prádlem, takže před ním zůstal tak jak ho Pán bůh stvořil.
K všeobecné smůle to ale Miro chtěl protáhnout co nejvíc a zvýšit utrpení člověka kterého miloval.
"Pamatuješ, na naši první noc? Nikdy jsem neviděl nic sladšího než tebe." Zašeptal a znovu se jal prozkoumávat Janovo tělo svými zuby. Vůbec nebral ohledy na to jak moc to Jana asi bolí - a že určitě, černovlasý nechtěl nechat ani jeden ze svých zubů ošizený o chuť Janovi krve. Po pár minutách laxně a násilím vstrčil do blonďákových úst dva prsty. "Dělej. Nebo se na to vykašlu a bude to bolet ještě víc."
Jenže v tu chvíli Jan zapomněl na jakýkoli pud sebezáchovy a hrubě do nich kousl. Černovlasý je rychle vytáhl a pomyslel si něco ve smyslu "Chtěl to sám." Přisál se Janovi na rty a různě se snažil aby se jazykem dostal dovnitř. Mezitím chytře nahmatal svůj vlastní páse a sesunul své kalhoty až ke kotníkům. Ještě více roztáhl Janovi nohy a
očima spočíval na té dokonalé tváři, snažící se nedat na sobě znát, kolik smutku zažívala jeho mysl a kolik bolesti tělo.
A ještě víc zdůraznil emoce svého těla, když do něj druhý začal pronikat svou erekci. Nekontrolovatelně se třásl a modlil se aby to celé brzo skončilo. To by to ale nebyl svět, kdyby jeho trápení neprodloužil.
Barva krve se ztrácela na červeně povlečené posteli.

(Skončilo to!)

Flashback

"Vždyť ho vlastně ani neznám! A teď s ním budu
žít?! Děláte si srandu?" Jan rozhodil rukama v naprostém zoufalství. "Ale no tak, znáte se už dost dlouho, vyrůstali jste prakticky spolu."
Jan se zaškaredil. "Jo. Prakticky vzato! Bydlel v jiné části domu, viděl jsem ho třikrát do roka a vlastně si pořádně nepamatuji jeho jméno!"
"Ach ty nešťastníku. A co pak já?" Zavrčel další v místnosti. Jejich šéfové to ale dál nehodlali poslouchat. "Dost, ode dneška jste svoji. Prostě se s tím smiřte. Váš vztah bude úplně stejný jako každé jiné ro-" Jan znovu praštil do honosného stolu. "Domluvené sňatky už dávno nejsou v módě! A navíc - podle tohohle cáru papíru, jsem já MANŽELKA?" Zaječel, když to celé konečně dočetl. "Ano. A teď prosím už dost. Jeďte domů."
Jan stiskl pěsti v protestu. "No to je skvělý." Okomentoval to Miro a laicky přetočil svou dlouhou paži kolem ramen menšího blonďáka vyváděl ho z domu. "Nejdřív se stavíme na oslavách a pak si budeme muset promluvit." Začal. "Asi určitě." Zamumlal Jan na oplátku. "Nakonec to přece nebude tak strašný."

Endflashback


Když se ráno Jan vzbudil, byl oblečený, upravený a ošetřený. Miro seděl na konci postele
a šeptal ve svém rodném jazyce modlitbu.
Jakmile zaregistroval že se Jan vzbudil, zopakoval krátké "amen" a otočil se k němu čelem. "Promiň, opravdu se moc omlouvám."
Bylo to vůbec poprvé co Mirova omluva zněla upřímně.

Zbytek světové války Jan
strávil
v letadlech, protože Mira opravdu pálilo svědomí a nakonec ho s okamžitou platností deportoval do anglie. Tam se od Artura dozvěděl že Marie a Jiří nikdy nedorazili a jsou pořád v protektorátu. Opravdu, ty poslední tři roky byly ty nejhorší co kdy zažil.

Když Němci kapitulovali, vrátil se do svého domova.
Ano a tady náš příběh pokračuje.

Zachrastil taškou aby zjistil kde má klíče, které mu dal nadřízený. Aha! Někde na dně! Položil ji na zem a začal se přehrabovat v jejím obsahu, když se dveře otevřely. Stála v nich Marie, znovu usměvavá a stejně malá jako před třemi roky kdy ji viděl naposled. "Ahoj!" Vypískla, tak jako obvykle a dřív než stihl Jan zareagovat, vyskočila a zachytila se mu za krk. Silně ji objal. "Jak to že jsi se nedostala do Anglie? A kde máš bratra?" Začal se ptát jakmile ho pustila. "S tátou." Připustila neochotně. Ano celá rodina se na něj zlobila, ale co mohli dělat? Byli jen loutky. "Aha. Jan si myslel že se republika už znovu neobnoví, ale jak je vidět, tak asi ano.
Československá lidově demokratická republika. Ohrnul dolní ret a vešel dovnitř. Během let se tu nic moc nezměnilo. Marie nadšeně přebrala tašku s věcmi a rychle vyběhla po schodech
do Janova pokoje.
Novák mezitím vešel do kuchyně, po cestě letadlem měl hlad nemluvě o tom že ho ještě hodinu zdrželi na Pražském hradě. "Maruš? Chceš něco k jídlu?" Zakřičel přes strop na Marii. Vzápětí se ozvala hlasitá odpověď ať na nic nešahá, že večeři udělá
ona sama. "Tak dobře." Stejně nejlíp vařila ona. Sundal si čepici a pověsil ji na věšák na chodbě. V tom si všiml prostření v jídelně. "Někdo přijde?" Zeptal se.
Marie zrovna přicupitala. Přikývla. "Strejda Rusko a s ním jeho šéf." Jan se zachmuřil. Svého bratra neviděl sakra že dlouho. Na rozdíl od svého dvojčete Felixe, ten ho stačil otravovat i před odletem domů.
Nechápal jak si můžou být tolik podobní… teda až na ty oči. Ty měl stejné, možná o něco tmavší jak Ivan.
Sakra, co tu chtěl?
Asi za hodinu ovšem dorazil jak Miro tak i Ivan. Už brzy pochopil jaký účel měla tato návštěva!

Když se všichni usadili kolem stolu, začala první nepatrná a neobratná konverzace.
Jejich nadřízení se o něčem šeptem dohadovali a nechali jejich národy ať se zabaví sami.
Jan se raději konverzace mezi jeho bratrem a "milovaným" manželem neúčastnil. Neměl proč. Asi kolem půl desáté se zvedl a omluvil se že jde zkontrolovat Marii a Jiřího jestli už leží. Braginski se jen zvláštně usmál. "Tak z Malého brášky se stal starostlivá máma? Asi jsem neměl nechávat v hotelu Raivise, třeba by se s těmi dvěma zabavil." Jan povytáhl obočí. "Ty jsi s sebou vzal Raivise?" Braginski pokrčil rameny. "Vlastně všechny. Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko i Ukrajinu." Jan nezatvářil ještě zmateněji. V jídelně nastalo ticho. "A proč jsi je sem nevzal? Docela bych
uvítal větší ruch v tomhle domě." Miro jen nepatrně zakroutil hlavou v gestu ať radši přestane diskutovat. "No, vlastně to byl jeden z účelů návštěvy…" Přiznal Ivanův nadřízený. "Aha, politika." Zamumlal Jan, už věděl kam to povede. Ale jenom mávnul rukou. "Na tohle je tu miro a omlouvám se, já se této diskuze neúčastním, jsem unavený celý den jsem se nezastavil, půjdu uložit Moravu a Slezsko a sám zalehnu. Dobrou noc."

Ráno se probudil s ne nepříjemným ale, takovým zvláštním tlakem vzadu na mozku. Věděl co to znamená - tento lehký tlak. Je pod patronátem. Kdyby bylo jeho území zabráno, byl by to horší tlak.
V tu samou chvíli vešel dovnitř Miro. "Zase bez našeho souhlasu." Okomentoval to. "Můj…bratr…?" Zeptal se bezvýrazným hlasem. "Ano. Ivan a nikdo jiný."

Ano, když jsi opilý mocí a láskou, neuvědomuješ si co přijde následující den…

PŘÍLOHA, už málo související s příběhem.
(upozorňuju že nevyzradím jména těch co to zažili - ale prosím, jsou to mí příbuzní… Nezmiňovat na facebooku nebo kdekoli jinde!x) )
1968
"Ách jo. Myslíš že to půjde dolů?" Škytl jeden voják. Zrovna dnes jim končila povinná vojenská "docházka". Samozřejmě že se opili, kdo by taky ne? Jenomže v tom dovnitř vpadl mladší seržant a zaječel na opilého poručíka: "Obsadili nás Rusové!"
Poručík, už značně opilý vystrčil hlavu z pod stolu a škytl: "Kecáš." Seržant se nejasně zadíval na zrůžovělou tvář poručíka zeptal se:" Vy jste opilej, že jo?"
A o dvě hodiny později se znovu do místnosti vetřel seržant a odváděl s sebou poručíka k balkonu. A poručík, po dvou vteřinách zíraní na Ruské tanky: "Tys nekecal."
A znovu škytl.

A o něco dřív
na jednom letišti: "Peremeshchenie!" Chudák pan Kolář neměl na výběr a závoru musel zvednout. Jeho přítelkyně Veronika, (už se jí zakulacovalo bříško) , zmateně se rozhlížela po autech a tancích Ruské výroby všude kolem, dokud jí její přítel neposlal dovnitř.

"Moj otec tu byl před dvaceti lety… Ten by se divil. Tenkrát to tu osvobozoval." Mluvil lámanou češtinou ale bylo vidět, že se rozhodně se správcem malého letiště na hranicích československé republiky, snaží domluvit.

"To už je hold život." Povzdychl si Jan, zatímco mačkal dopis od svého bratra.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saya Saya | 3. května 2012 v 20:09 | Reagovat

čumím ako teliatko na nové vrátka O_O to bolo supermegaúžasné!!! :D Čiech mi bolo sakra ľúto a Slováč, toť úchyl jeden, by schytal kopanec :-) píšeš fakt perfektne :D nechcela by si na Hetaliu ešte niečo napísať? :-D

2 liet liet | 20. března 2013 v 22:46 | Reagovat

Fakt skvělá povídka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama